O nás

Jak a proč vznikla Sportovní a tvořivá školička Jetík, z.s

Chvíli mi to trvalo než školička dostala dnešní “kabát” a to nezisková organizace – zapsaný spolek. To se povedlo po dlouhém úsilí v loňském roce 2019 během měsíce dubna.

Spolek je dobrovolným sdružením jednotlivců zabývajících se pořádáním dětských pobytových a příměstských táborů, sportovní zájmovou činností dětí za účelem integrace dětí s poruchami učení a chování, lehkým mentálním a zdravotním postižením, dětí ze sociálně slabých rodin a dětí z dětských domovů.

Účelem spolku je pomáhat rodinám s dětmi s poruchami učení a chování, lehkým mentálním a zdravotním postižením, dětí ze sociálně slabých rodin a dětí z dětských domovů tyto děti integrovat do sociálního prostředí a zároveň hledat mezi těmito dětmi sportovní talenty.

Předmětem činnosti spolku je zejména:

  • organizování letních pobytových táborů,
  • organizování zimních pobytových táborů,
  • organizování sportovních kroužků a sportovních kurzů,
  • rozvoj a podpora práce s dětmi s poruchami učení a chování,
  • organizace a provozování terapií pomáhajících dětem s poruchami učení a chování či se zdravotními komplikacemi
  • hledání sportovních talentů

Než se Školička stala zapsaným spolkem,tak fungovala na fyzickou osobu – Andrea Vašková – naší první akcí byl pobytový tábor v Deštném v Orlických horách, to bylo v roce 2015, kdy jsem se poprvé odhodlala udělat pobytový tábor na kterém byly děti především ze Základní školy v Seči, kde jsem v té době pracovala jako asistent pedagoga. V roce 2016 byl další pobytový tábor na Sedmidolí v Krkonoších a prvně jsem pořádala příměstský tábor v Pardubicích v Pardubičkách pro děti předškolního věku. V roce 2017 opět pobytový tábor na Sedmidolí (tentokrát na 10 dní) a příměstský tábor v Pardubičkách, v roce 2018 jsme byly na pobytovém táboře ve Špindlerově mlýně na místní faře Eljón, příměstský tábor v Pardubičkách a prvně jsem pořádala příměstský tábor ve Špindlerově Mlýně . No a v loni v roce 2019 už se ze Školičky stal konečně zapsaný spolek a nabídka táborů přibyla a v letošním roce přibývá a já doufám,že do budoucna přibudou i další aktivity… třeba i ty zimní… a povedou se nám i další plánované projekty.

No a kdo je Andrea Vašková, které trvalo čtyři roky než založila Školičku Jetík, jako zapsaný spolek a nejprve ji provozovala na fyzickou osobu a když pořádala první pobytový tábor, tak jí vůbec nenapadlo, že se školička takhle rozroste a v roce 2019 si s námi naše akce užilo kolem 120 dětí předškolního a školního věku. Narodila jsem se v roce 1975 v Pardubicích.

Měla jsem velmi pěkné dětství plné zážitků, na které dodnes ráda vzpomínám. Již od čtyř let jsem s mojí tetou jezdila na letní (dříve pionýrské) tábory. Také s rodiči jsme každý rok v létě i v zimě společně vyráželi na úžasné dovolené s partou kamarádů, kde nám tátové chystali různé bojové hry a závody.

Vedle táborů a dovolených jsem trávila letní prázdniny u babičky na Vysočině (v Prosetíně), kde jsem se starala o své mladší bratrance a sestřenice a náramně si to užívala. Bavilo mě starat se o děti a vymýšlet pro ně hry v lese. I během školního roku jsem se nechtěla vzdát mých oblíbených aktivit, a tak se naše klidná ulice často měnila v hřiště na vybíjenou. Pro kamarády ze sousedství jsem organizovala drobné soutěže a hry.

Už v sedmé třídě jsem věděla, že chci pracovat s dětmi. Jenže, jak už to, tak v životě bývá „člověk míní, život mění“. Tak trochu omylem jsem úspěšně odmaturovala na Střední průmyslové škole potravinářské technologie v Pardubicích a začala pracovat v oblasti účetnictví a maloobchodu.

Svou touhu pracovat s dětmi jsem naplňovala alespoň během letních prázdnin na táborech, kde jsem získávala zkušenosti nejdříve v roli instruktora později i vedoucí oddílu.

Protože se v životě neděje nic náhodou, tak se i přes zcela odlišné profesní zaměření pomalu začínalo naplňovat to, co bylo mému srdci nejbližší – práce s dětmi.

Velký podíl na tom měly problémy s učením, které byly diagnostikovány u mé dcery Alice po nástupu do základní školy. Snažila jsem se jí co nejlépe pomoci, a proto jsem navštěvovala celou řadu kurzů v rámci celoživotního vzdělávání specializující se na práci s dětmi s poruchami učení a chování. V roce 2012 jsem absolvovala studium v oblasti pedagogických věd – Vychovatelství na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Zde jsem úspěšně obhájila závěrečnou práci s názvem „Využití terapií asistentem pedagoga při práci s dětmi se specifickými poruchami učení“ a nastoupila jsem do základní školy jako asistentka pedagoga. Konečně se mi podařilo vykonávat to, po čem jsem od malička toužila.

V současné době pracuji ve školní družině. Učím děti mimo jiné i dvě moje nejoblíbenější činnosti, lyžování a in-line bruslení. Vymýšlet a organizovat zábavu spojenou s pohybem mě provází vlastně po celý život, nyní konečně na plný úvazek. S touto činností souvisí blahodárné aspekty jako kreativita, zapojení fantazie a současně se společně potěšit pohybem, který je základem pro fyzickou kondici a duševní pohodu.

Ve volném čase pomáhám také lidem ulevovat od bolesti, zejména zad a někdy i bolavé duše. Absolvovala jsem masérské kurzy a provozuji od roku 2011 masérskou praxi. Vedle relaxačních masáží používám i tzv. Dornovu metodu. Ta pomůže vrátit vychýlené těžiště lidského těla způsobující bolesti zpět do bodu rovnováhy. Také bylo prokázáno, že navrácení těžiště do „středu“ pozitivně ovlivňuje prokrvení mozku, což má blahodárný vliv na psychomotorické funkce, a představuje možnost pro nápravu specifických poruch učení u dětí.

Mám ráda přírodu, zejména tu horskou a také aktivní pohyb. V zimě ráda lyžuji, v létě jezdím na kolečkových bruslích a někdy oba tyto sporty vyučuji jako instruktorka děti i dospělé.

V roce 2016 jsem se přestěhovala do Krkonoš (Vrchlabí). Do této doby jsem žila v Pardubicích a v blízkém okolí a teď jsem uprostřed hor. Díky této změně jsem zjistila, že mě právě hory a horské prostředí nabíjí zvláštním druhem energie. Je zde krásně.

Závěrem mohu říci, že jsem prožila, podobně jako mnoho ostatních lidí, spoustu nepříjemných ale i pěkných zážitků. Ať už jsem v životě dělala cokoliv, fakturantku, prodávala oblečení, jako brigádnice uklízela v penzionu nebo točila zmrzlinu, na všem jsem si našla něco pozitivního. S odstupem času jsem zjistila, že mě každá profese něčemu naučila, posunula dál a obohatila o nové zkušenosti, které jsem dokázala využít v dalších aktivitách.

Vše, co dělám, dělám s radostí a s úsměvem, který je pro mě v životě velice důležitý. Největší odměnou je pro mě úsměv druhých, především ten dětský.

Z toho vlastně vzniklo moje motto:

„Ať už děti něco užitečného učím, nebo s nimi prožívám pro ně nová dobrodružství, tak je pro mne největší odměnou úsměv v jejich tváři“.

Navíc podle mého oblíbeného indického mystika Oshy platí, že „smích je brána k životu.“ A tím se řídím.